O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI II.
29. 4. 2014
28. 2. 2011
O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI II.
Chtěl bych dnes pokračovat v započatém tématu. A pokud někdo namítne, že jsem minule psal vlastními slovy, tak dnes bych naopak chtěl citovat něco málo z textů známých i neznámých, které mně zaujaly, a myslím si, že nám mají co říci všem. Je jen škoda, že místa pro psaní je tak málo a textů je tak moc. Ale pozor. Všechny ty texty, které mám na mysli, se dají i zneužít. Dají se vysvětlit proti chování a jednání některých lidí. Mohou někomu vyznít tak, že se někdo podle nich nechová a nekoná. Ale je potřeba se zamyslet nad tím, co nám chtějí říct. Mají směřovat proti nám? Nebo nás mají upozorňovat, posilňovat a nakonec nás mají vést k zamyšlení nad vlastním životem. Nad našimi dennodenními činy, nad naší nedokonalostí.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
„Bůh nechce, aby všichni zachovávali všechny rady, nýbrž jen ty, které jsou pro ně vhodné, podle rozmanitosti osob, časů, příležitostí a sil, tak jak to požaduje láska; protože je to ona, která jako královna všech ctností, všech přikázání, všech rad, krátce celého zákona a veškerého jednání přiděluje všem, mužům i ženám, postavení, řád, čas a hodnotu.“
Sv. František Saleský, Traité de l’amour de Dieu (Traktát o Boží lásce), 8, 6. Mravní zákon str. 491
Podobně některé litanie hovoří o toleranci a veliké lásce. O tom jak se zamýšlet sami nad sebou. Co hledat a jak měnit vlastní názor a to nejen na ty druhé, ale především sami na sebe. V následující litanii, která je i součástí přípravy na zasvěcení Panně Marii podle svatého Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu si prosím povšimněte, že jde především o nás. Ne o někoho druhého. Ne, že budu někomu vnucovat, co mu vlastní není. Především já chci být lepší. Ale jak lepší. Každý to vnímáme jinak. Co dělá a jak žije můj bratr, sestra či bližní může být diametrálně odlišné i v chápání následujících slov. A pak, uvědomme si, že ne každý je na stejném stupni duchovního vývoje. Ne každý má schopnost pochopit vše co čte. Vše co mnohdy automaticky odříkává. Ne každý, a už vůbec ani já nebo Vy se vždy zamýšlíme nad tím, co se modlíme a o čem čteme. Ne, nezlobte se na mě. Ale pokuste se zamyslet nad tím, jak to vnímám já. Především já čtenář a pak se zkuste vžít do role bratří, sester a bližních, které máme kolem sebe. Hledejme odpovědi na otázky, které nás trápí. Hledejme uspokojení v tom, že především já udělám něco pro sebe, já se změním.
Nechtějme proto měnit, zakazovat a přikazovat ostatním co je nám vlastní. Třeba to nechápou, nepřijímají. Nebo nechtějí přijímat či chápat. Jak se říká „nemají na to“. Ještě nedozráli. Může to vést a také mnohdy vede k tomu, že naše řady opouštějí jen proto, že jim někdo něco špatně řekl, přikázal. Něco s čím oni sami nesouhlasí a vnímají to jinak. Pak ztrácejí důvěru. Mnohdy se stává, že mají pocit, že Bůh je ten, kdo je opustil. A přitom oni opouštějí Boha jenom proto, že něco špatně pochopili, nebo došlo jen k obyčejnému nedorozumění.
Když nás něco trápí, něco neseme špatně, nebo s něčím nesouhlasíme, obrátíme se k modlitbě. Nebo jdeme za knězem, který nás vyslechne. Nelíbí se mi však to a nestalo se mi to samotnému jen jednou, a nejen mně, že se ukáže, jak moc jsou kněží ovlivňováni staršími farníky, aniž by si o svých farnících udělali svůj vlastní úsudek a zůstali především sami sebou. Nevím proč tomu tak je, ale takováto situace pranic nesvědčí o zdraví a navenek o dobré farnosti. Nesvědčí to o toleranci, důvěře a pokoře farníků a také farářů. A vztahy v takovémto společenství byť by navenek vypadali nádherně, nestojí za nic.
8. 2. 2011
Tak mně napadlo přidat prozatím jeden citát:
Lidé rádi uvěří tomu, čemu uvěřit chtějí.
Gaius Iulius Caesar
