O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI VI.
29. 4. 2014
3. 2. 2013
O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI VI.
Dnes bych se chtěl pozastavit nad tím, zda farníci mají čas se účastnit dění ve své farnosti. Samozřejmě je to individuální věc každého z nás. Ale. Je potřeba si rozhodnout co v našem žebříčku hodnot zaujímá jaké místo. Každé pro, má také své proti. Budu zde prezentovat své myšlenky chvíle, kdy to píši. Tak především zdraví. Každý z nás má pouze jedno zdraví, které dostal a jak se o něj stará, takové je má. Jistě, některé věci nejsme schopni ovlivnit, ale jsme schopni se bránit či zmírňovat vše co se kolem našeho zdraví děje. Pak, nebudeme-li relativně zdraví, nebudeme moci chodit do práce a neměli bychom v tomto případě chodit ani do kostela. Jsou i vyjímky, kdy se to nevylučuje. Proto, zdraví kladu na první místo. Dále je to potřeba obživy. Takže práce. V materiálním světě nám nic jiného nezbývá, tedy pokud nechceme skončit pod mostem. Takže to je druhé místo. Z toho tak nějak vyplívá, že nejsme páni svého času, ale jsme svým způsobem omezeni. Dá se všelicos přizpůsobit, ale co když někomu například začíná pracovní doba ráno od 6:00 hodin. Takový člověk, dá se říci, že by mohl chodit na odpolední mši, která bývá kolem 17 – 18 hodiny, v létě i v 19 hodin. Je to různé podle místních zvyklostí. Jenže jsou mezi námi takoví, kteří mají určité závazky a pro jejich splnění mají ještě vedlejší pracovní úvazek. A to bývá důvodem, proč takový člověk není schopen zvládnout ani odpolední mši. Potřebuje si také odpočinout. Jakákoliv činnost ve farním společenství tedy je nemožná. Při nejlepší vůli to opravdu nejde. Závazky a povinnosti se plnit musí.
Zbývá tedy sobota a neděle. Většina činností farností probíhá během týdne. Takže, co s tím. Neděle je „povinností“ závislou na zdravotním stavu. Jsou mezi námi i tací, co tuto závislost neuznávají. A zde se musím vrátit k dřívějším článkům o toleranci. Já osobně si nemohu stěžovat. Pan farář mi umožnil se účastnit mší natolik, že jsem ze své strany spokojený, snažím se využívat všeho co se děje a těším se na každou mši, které se mohu účastnit. Zda mi to stačí, o tom nebudu psát.
Na závěr jsem si nechal úmyslně sobotu. Den, do kterého musíme vměstnat téměř vše, na co přes týden nemáme čas. Vše co přes týden nestihneme. Složité? Není, ale pokud se nad tím zamyslíte tak to musí nakonec dopadnout tak, že si něco naplánujete a nakonec mnoho věcí odsouváte na později. Nelze vše stihnout. Pravda, mně se kněz zeptal, zda k sobě samému nejsem moc náročný. Ale podívám-li se na něj samotného, pak mohu říci, že ne. V sobotu je dobré, já se o to snažím, jít na mši když jde o nějakou slavnost, významný den či událost. Případně se jdu podívat na mši do jiného kostela, abych viděl, jak mše slaví jinde. Slýchávám také takový názor „na farnost a mši si musíš čas udělat“. Dobrá, ale zeptám se jinak. Kdo za nás udělá to ostatní? Je to začarovaný kruh. Pomalu jsme se opět dostali k otázce, zda farníci mají čas se účastnit dění ve své farnosti. Je potřeba veliké tolerance k druhým a umožnit jim, aby se zapojili podle svých schopností a možností. To se mnou doufám budete souhlasit. Neodsuzujte farníky za to, že to některým opravdu nevychází. Naopak se jim snažte pomoci, třeba jen svou náklonností, pochopením, tedy i tolerancí. A vy páni faráři, zkuste se zamyslet nad tím, kolik vy sami máte času pro své farníky. Já vím, farníků jsou desítky, ale oni mají desítky povinností, mají své koníčky a zájmy (mnohdy na ně nemají ani čas) a přesto se snaží mnohdy o nemožné. Zase jsme se dostali k pořadí našich hodnot. Tady bych chtěl pro tentokráte skončit.
