Výtvarné umění

Čím více přečtené duchovní literatury, tím více otázek. Proč to? Pokusím se dnes o úvahu na toto téma. Je mnoho popsaných stránek a mnohdy nabývají texty protichůdný charakter. Mnohdy se zdá, že jeden text, jedna úvaha mění nebo protiřečí té druhé. Někteří autoři se snaží dát do souladu takovéto protiřečení vysvětlováním proč to je tak a ne jinak. Čím to může být? Někdo to vzdá a pomyslí si své. Duchovní to však mají jiné. Musí ctít papežovy vyhlášení. Jenže! Podíváme-li se do historie a podíváme-li se trochu podrobněji, zjistíme, že ne všechny vyhlášení jsou stálé. Snaha tady o to je. Ale pod tíhou času, zkušeností, událostí a nových pravd se i tyto setkávají se změnami. Církev toto nerada přiznává. Nerada konstatuje, že zde jde o nutný vývoj. Vývoj založený na dějinách, zkušenostech a poznáních. Jen velmi pomalu se posouvá poznání na základě zkušeností. Jde zde snad o opatrnost, nebo úplně o něco jiného? V minulém článku už jsem se toho dotkl. Budeme-li rozvíjet myšlení nad texty Starého a Nového zákona, musíme postupem času přijít k otázce: „V čem se liší jednání od zmíněných textů?“. A liší se vůbec? Proč? Jaký to má důvod? Komu to prospívá. A komu to slouží? Myslím si, že na toto lehce narazil i jeden z papežů. Možná jich bylo víc. Posuďte sami. Nebudu zde jmenovat. Každý má možnost si literaturu a mnohé texty předních duchovních přečíst. A je moc dobře, že zakázaných textů, tedy těch novodobějších ubývá. Aspoň doufám. Nebo se nejvyšší duchovní bojí reakce křesťanského společenství? Mají pro to snad oprávněné obavy? Nebo jim vyhovuje stav, jaký je a snaží se o co nejmenší změny. Zatím se zdá, že nejvíce změn se děje v momentě, když církev má pocit, že jí ubývá věřících. Ale co Ti, co byli církví jakýmkoliv postojem, vyhlášením nebo nějakými činy „vyloučeni“ z jejího středu. Co Ti co chtěli přiložit „ruku k dílu“? Lidé ať jde o věřící nebo ateisty, oni všichni velice citlivě vnímají chování představitelů církve jako takové. Co teprve lidé přemýšlející o vstupu do nějakého z řádů. Jsou na to opravdu připraveni? Pokud zde někdo řekne, že ano. Pak se musím zeptat, proč tyto řády ročně opustí mnoho jejich členů? Přestali věřit? Sešli z cesty? Nebo je zde i jiná možnost? Že to není pravda? Proč? Pravda to je, jen se o ní nehovoří. Anebo, se nesmí hovořit. A proč máme tak málo kněžích? Nebude zde podobný problém? Ti lidé většinou vstupují do těchto řad s jistými ideály. S pocitem, že chtějí pomáhat. A výsledkem musí být pravděpodobně nějaký směr, kterým oni sami jít nechtějí. Případně jim je dáno třeba i písemně, že se k takovéto službě nehodí. Že to není možné? Nebo se o tom jenom nesmí hovořit. Nejde zde o provokaci, ale pokus o zamyšlení nad tím proč se křesťanská obec spíše zmenšuje. Ty povzdechy jsem tady mnohokrát již slyšel. Zvláště jak to bylo po roce 1989. Ale pokusil se někdo zabývat, nebo aspoň zamyslet nad tím, zda se nestala někde chyba? Já si myslím, že k tomuto nikdy nedošlo a to proto, že to není žádoucí. To jen uslyšíme, že si lidé mysleli … a když poznali, tak odešli. A nebo, ani nevstoupili. Ale proč? Čí zásluhou? Není zde v něčem chyba? Není náhodou potřeba přehodnotit, některá tvrzení? Není třeba přehodnotit některé postoje? V dnešní době se také setkáváme s výrazem vyhoření. Ale jde opravdu o vyhoření? Při bližším pohledu, by asi celá problematika vypadala úplně jinak. Jenže se opět vracíme k otázkám, komu a čemu současný stav slouží a vyhovuje.