Výtvarné umění

Černí baroni II.

Nikdo nemohl tušit, co se stane postupem let s obsahem titulu „černí baroni“. Období legendy spadá do let, kdy dr. Alexej Čepička obhospodařoval titul ministra spravedlnosti, který v padesátém roce zaměnil za hodnost ministra národní obrany. A právě tehdy dochází ke kvalitativní změně obsahu do té doby dobrovolných pracovních útvarů československé armády. Národ žil, jak se vyhlašovalo, svobodně, ale „vnitřního nepřítele“ bylo zřejmě nutno stále a důsledně zastrašovat a likvidovat. Nápravná zařízení však byla přeplněna a jak zavřít do kriminálu desetitisíce lidí tak, aby moc zůstala navenek neposkvrněna? V té době se zrodil onen zrůdný plán zřízení „Pomocných Technických Praporů“ v rámci čsl. Armády, které byly postupem doby zahrnuty pod souhrnný pojem „černí baroni“. Myšlenka to byla geniálně jednoduchá. Byla-li rodina ocejchována jako politicky nespolehlivá, byl člen rodiny povinný základní vojenskou službou povolán k jejímu výkonu a zařazen do pracovního tábora. Pardon, do „Pomocného Technického Praporu“. Představa těch nejlevnějších a vojenské disciplíně podléhajících pracovních sil, které by bylo možno použít kdykoliv a kdekoliv, byla pro režim zcela jistě fascinující. Navenek mohou vykonávat „nejčestnější povinnost“ a ve skutečnosti …? Rychlost realizace této myšlenky byla rovněž obdivuhodná. Již v padesátém prvém roce rukovaly první ročníky těchto nejčestnějších vězňů, aniž tušili, do čeho jsou hnáni. Důvody nasazení a tedy vlastně odsouzení byly, viděno dnešníma očima, ty nejneuvěřitelnější: příslušnost kteréhokoliv člena rodiny k jiné než vládnoucí politické straně, rodiče živnostníci, útěk kohokoliv z rodiny po roce 1948 za hranice, nebo znelíbil-li se spolužák spolužákovi, stačilo označit jej za podezřelého, nebo přiřknout mu autorství nějakého výroku nevyhovujícího vládnoucí komunistické straně. V menších místech, jako na vesnicích a menších městečkách pak toto bylo dovedeno ad absurdum. Stačilo se pouze nelíbit, nebo dokonce jen slušně oblékat (a to mluvím z vlastní zkušenosti) a už to bylo záminkou k odvedení k PTP. Není snad ani možné vypočítat všechny ty nesmyslné důvody, které nemilosrdně vytrhly vysokoškoláky od jejich studií, aby se k nim již nikdy nemohli vrátit, jiné pak od jejich zaměstnání, aby tisíce branců na podzim roku 1951 naplnily vlaky odvážející je do „sběrných středisek“. Sluší se zde vzpomenout, že jedním z těch středisek byl i děčínský zámek. Systém byl již zřejmě propracován. Zlikvidovat jakýkoliv pocit lidské důstojnosti a v zárodku udusit všechno lidské.

Miloň Daněk

Příslušník bývalých PTP 62 Dolní Suchá

LI©FORUM 22/1990

-----------------------------

INFORMAČNÍ BULETIN KOORDINAČNÍHO CENTRA OF