Černí baroni III.
Černí baroni III.
Popisovat dvouměsíční období tzv. zkráceného základního výcviku, od debilních pořadových cviků „v levóóó v bok, v pravóóó v bok, pochodééém chod, zastavííít stlát“ (kterému za svůj osud vděčila i světově proslulá růžová zahrada děčínského zámku), nepovažuji za nutné, i když o tom by se toho dalo napsat hodně. V průběhu tohoto „zkráceného základního výcviku“ začali „branci“ pomalu poznávat, kde a v čem se to vlastně ocitli. Základním kádrem těchto útvarů byli tedy tzv. politicky nespolehlivý, mezi tyto pak, asi z výchovných důvodů, byli zařazeni propuštění delikventi, dále bývalí příslušníci Wehrmachtu a Luftwaffe. Byla to vskutku fantasmagorická směs s dobře vymyšleným postupem likvidace. Ale co bylo hlavní, to byla skutečnost, že národ a svět viděl pouze a jen příslušníky československé armády. Ne vězně, nebo dokonce otroky, ale „mladé muže plnící nejčestnější povinnost“.
Po dvou měsících tohoto tzv. základního výcviku (stavby a šachty čekaly) byla provedena před odsunem, vlastně před rozmístěním, selekce. Oddíly PTP byly totiž rozděleny na dvě skupiny a to „lehké PTP“ a „těžké PTP“. Do prvé skupiny byli zařazeni ti, kteří podle mínění kádrováků, politruků a jejich přisluhovačů byli převychovatelní a bylo, je asi možné po provedené převýchově dále využívat a zneužívat bez nebezpečí pro stávající režim. Účel druhé skupiny vyplívá z uvedeného zcela automaticky – „určeni k likvidaci“. Ti první byli zařazeni na povrchové stavby a dostali šanci „zachránit se“. Ti druzí byli odtransportováni na šachty a to bez ohledu na to, jestli někdo z nich někdy takovou práci dělal nebo ne.
Systém byl propracován, ale daleko předběhl podmínky, které na takový příliv pracovních sil nebyly ještě připraveny a tak i ubytování bylo různé. Ale to se i díky levným pracovním silám a jejich prakticky neomezenému počtu podařilo do konce roku dohnat a tak lze říci, že v této armádě otroků začal koncem roku 1951 „normální vojenský život“.
Co to znamenalo u takového útvaru PTP? Osm hodin práce v podzemí, mnohdy v podmínkách, do kterých civilního havíře nikdo nedostal, ale pé-té-pák dostal rozkaz a šel. Pak následoval tzv. výcvik. Po osmi hodinách práce v podzemí za ponižujících podmínek, kdy i civilní zaměstnanec si dovolil pé-té-pákovi vyhrožovat, že mu může stát za zády druhý se samopalem, bylo pé-té-pákem mláceno do sněhu, „k zemi, plížením vpřed!“ atd. a po výcviku ještě „dobrovolná zájmová činnost“. Ubytování na světnicích po deseti nebo dvanácti na palandách se všudypřítomnými štěnicemi a hlavně pak, každý na světnici pracoval na jiné směně. Ty byly tři. Bylo to opravdu ďábelsky vymyšleno. Nikdo, ale vůbec nikdo neměl možnost odpočinout si. Věčné vyřvávání budíčééék!, nááástup na rozkaz apod. a to vše třikrát denně! Ano třikrát denně byl budíček.
Miloň Daněk
Příslušník bývalých PTP 62 Dolní Suchá
LI©FORUM 23/1990
------------------------------
INFORMAČNÍ BULETIN KOORDINAČNÍHO CENTRA OF
