Výtvarné umění

Kdo a co byli „černí baroni“

V poslední době se objevují v tisku, byť i sporadicky zmínky nebo články o „černých baronech“. Protože ze své vlastní zkušenosti vím, že převážná část žijících současníků a mladí lidé pak již prakticky všichni, znají tento pojem pouze a jen z humoristické knížky pana Švandrlíka, která nese stejný název, považuji nejen za vhodné, ale přímo za povinnost šířeji vysvětlit, kdo a co byli „černí baroni“.

Samotný název se dnes pohybuje vlastně již v oblasti legend a asi se již nikdy nedozvíme, kde skutečně vzniknul. V každém případě se ale za „černými barony“ musíme vrátit až do roku 1948, roku „slavného převzetí moci dělnickou třídou“. V povědomí našich občanů žijí politické procesy oněch let a to již proto, že se o nich mluvilo i psalo v tisku i rozhlase. Byly to doby, kdy vojenská základní služba byla vydávána za „nejčestnější povolání“. Jenže národ byl asi „těžko chápavý a nebyl ochoten tuto propagandu pochopit, o čemž svědčily přeplněné „ústavy nápravného zařízení“, děti ve školách se rovněž do „nejčestnějšího povolání“ nehrnuly tak, jak státní moc očekávala a v té době si někde někdo uvědomil, že plnění „nejčestnější povinnosti“ oslabuje již tak citelný nedostatek horníků a tak vymyslel něco, o čem se dnes mluví jako o náhradní vojenské službě. Odvedenec neboli branec dostal na vybranou, buď k normálnímu vojenskému útvaru, nebo do dolů s lákadlem zkrácené vojenské služby, výdělku, umístění podle výběru a nebylo tedy divu, že tuto nabídku přijali nejen ti, kteří již v hornictví pracovali a kteří měli tak možnost zůstat více či méně doma, ale také mnoho těch, kteří nikdy v hornictví nepracovali, ale zlákaly je zcela neobvyklé nabídky. Tehdy vznikají zcela nové útvary československé armády a to na základě naprosté dobrovolnosti. U těchto skutečně dobrovolných pracovních útvarů, které šly těžit „černé zlato“ dochází ke vzniku názvu „černí baroni“. Příslušníci těchto jednotek československé armády nejen oplývali penězi, ale do jisté míry i osobním volnem. A tak k různým bohatýrským oslavám postupem doby nebyl nutný ani důvod, ale stačilo, že na to bylo. A zde, v této době jsme u onoho legendárního příjezdu šňůry černých Tatraplánů k bráně vojenského tábora z jednoho takového bohatýrského zátahu, který se nebezpečně protáhnul a aby byl splněn časový limit „propustek, padnul návrh na použití taxíků. A proč by ne, když peněz byl dostatek. Tuším, že i pan Švandrlík ve své knížce jeden z takovýchto příběhů vzpomíná. Došlo li k této příhodě na Kladensku nebo na Ostravsku, to asi dnes již nezjistíme, ale z této legendy nám zůstal do dnešních dnů již proslulý titul „černých baronů“, kterým byli tehdy účastníci zmínění jízdy obdařeni svým okolím. Taková je pravda o vzniku názvu.

Nikdo z nich, ale tehdy nemohl tušit, co se stane postupem let obsahem tohoto titulu. Období této legendy spadá do let, kdy Dr. Alexej Čepička obhospodařoval titul ministra spravedlnosti, který v padesátém roce zaměnil za hodnost ministra národní obrany. A právě tehdy dochází ke kvalitativní i kvantitativní změně obsahu do té doby dobrovolných pracovních útvarů československé armády. Národ žil, jak se vyhlašovalo, svobodně, ale „vnitřního nepřítele“ bylo zřejmě nutno stále a důsledně likvidovat a zastrašovat. Nápravná zařízení však byla přeplněna a jak zavřít do kriminálu desetitisíce lidí tak, aby moc zůstala na venek neposkvrněná? V té době se někde zrodil onen zrůdný plán zřízení „Pomocných Technických Praporů“ v rámci československé lidové armády, které postupem doby byly zahrnuty pod souhrnný pojem „černí baroni“. Myšlenka to byla geniálně jednoduchá. Byla li rodina ocejchována jako politicky nespolehlivá, povoláme člena rodiny, povinného vojenskou základní službou k jejímu výkonu a zařadíme ho do pracovního tábora, pardon, do „Pomocného Technického Praporu“. Představa těch nejlevnějších a vojenské disciplíně a podléhajících pracovních sil, které by bylo možno použít kdykoliv a kdekoliv, byla pro režim zcela jistě fascinující. Na venek budou vykonávat „nejčestnější povinnost“ a ve skutečnosti? Rychlost realizace byla rovněž obdivuhodná. Již v padesátém prvém roce rukovaly první ročníky těchto „nejčestnějších vězňů“, aniž tušili, do čeho jsou hnáni. Důvody nasazení a tedy vlastně odsouzení byly, viděno dnešníma očima ty nejneuvěřitelnější: příslušnost kteréhokoliv člena rodiny k jiné než vládnoucí politické straně, rodiče živnostníci, útěk kohokoliv z rodiny po roce 1948 za hranice nebo se znelíbil spolužák spolužákovi a stačilo jej označit za podezřelého nebo si i vymyslet jakýkoliv výrok nevyhovující komunistické straně, v menších místech, jako na vesnicích a menších městečkách pak toto hraničilo již s tragikomedií, stačilo se pouze nelíbit, nebo dokonce se jen slušně oblékat (a to mluvím z vlastní zkušenosti), to vše se rovnalo odvedení k PTP. Není snad ani možné vypočítat všechny ty nesmyslné důvody, které vytrhly vysokoškoláky nemilosrdně od jejich studií, aby se k nim již nikdy nemohli vrátit, jiné pak od jejich zaměstnání, aby tisíce branců na podzim roku 1951 naplnily vlaky odvážející je do „sběrných středisek“. Sluší se zde vzpomenout, že jedním z těchto středisek byl i děčínský zámek. Systém byl již zřejmě propracován. Zlikvidovat jakýkoliv pocit lidské důstojnosti a v zárodku udusit všechno lidské. Popisování dvouměsíční doby tzv. zkráceného základního výcviku od debilních pořadových cviků „v levóóó v bok, v pravóóó v bok, pochodééém chod, zastavííít stááát“ atd. spaní na slamnících na zemi, tzv. politické školení (kterému za svůj osud vděčila i světově proslulá růžová zahrada děčínského zámku), nepovažuji za nutné, i když o tom by se toho dalo napsat hodně. V průběhu tohoto „zkráceného základního výcviku začali „branci“ pomalu poznávat, kde a v čem se to vlastně ocitli. Základním kádrem těchto útvarů byli tedy tzv. politicky nespolehliví, mezi tyto pak, asi z výchovných důvodů, byli zařazeni propuštění delikventi, dále bývalí příslušníci Wehrmachtu a Luftwaffe, byla to vskutku fantasmagorická směs s dobře vymyšleným postupem likvidace. Ale co bylo hlavní, to byla skutečnost, že národ a svět viděl pouze a jen příslušníky československé armády. Ne vězně nebo dokonce otroky, ale „mladé muže plnící tu nejčestnější povinnost“. Po dvou měsících tohoto tzv. základního výcviku (stavby a šachty čekaly), byla provedena před odsunem, vlastně „rozmístěním“ selekce. Jinak to snad není ani možno nazvat. Oddíly PTP byly totiž rozděleny na dvě skupiny a to „lehké PTP“ a „těžké PTP“. Do prvé skupiny „lehké PTP“, byli zařazeni ti, kteří podle mínění kádrováků, politruků a jejich přisluhovačů, bylo možno „převychovat“ a bylo, je asi možné po provedené převýchově dále využívat a zneužívat bez nebezpečí pro stávající režim. Účel druhé skupiny, tzv. „těžké PTP“ vyplývá z uvedeného pak již zcela automaticky „určeni k likvidaci“. Ti první byli zařazeni na povrchové stavby a dostali šanci „se zachránit“. Ti druzí byli odtransportováni na šachty a to bez ohledu na to, jestli někdo z nich někdy takovou práci dělal nebo ne. Systém byl propracován, ale daleko předběhnul podmínky, které na takovýto příliv pracovních sil nabyly ještě připraveny a tak i ubytování bylo různé, včetně nedokončených občanských panelákových novostaveb. Ale i to se díky levným pracovním silám a jejich prakticky neomezenému počtu podařilo do konce roku dohnat a tak lze říci, že v této armádě otroků začal koncem roku 1951 „normální vojenský život“. Co to znamenalo u takového útvaru „těžkého PTP“? Osm hodin práce v podzemí, mnohdy v podmínkách, do kterých civilního havíře nikdo nedostal, ale pé-té-pák dostal rozkaz a šel. Pak následoval tzv. výcvik. Po osmi hodinách práce v podzemích za ponižujících podmínek, kdy i civilní zaměstnanec si dovolil pé-té-pákovi vyhrožovat, že mu může stát za zády druhý se samopalem, bylo pé-té-pákem mláceno do sněhu, „k zemi, plížením vpřed!“ atd. a po výcviku ještě „dobrovolná zájmová činnost“. Ubytování na světnici po deseti neb o dvanácti na palandových postelích se všudy přítomnými štěnicemi a hlavně pak, každý na světnici měl jinou směnu. Samozřejmě, pracovalo se na tři směny. Bylo to a to nenadsazuji, když říkám – ďábelsky vymyšleno. Nikdo, ale vůbec nikdo neměl možnost si odpočinout. Věčné vyřvávání „budíííčééék!“, „nááástup na rozkaz“ a jiné a to vše třikrát denně! Ano, třikrát denně byl budíček, vždyť se pracovalo na tři směny a každá směna měla tedy budíček jindy. Jídla měl pé-té-pák teoreticky dost, pokud dokázal jíst cokoliv. Však si to také zaplatil. A pé-té-pák vydělával! Pokud pracoval v tzv. cyklu, jednalo se o částky až neuvěřitelně vysoké, jenže aby se norma cyklu splnila, byl pod zemí kolikrát i dvanáct nebo čtrnáct hodin a při tom stačilo jeden den v měsíci nesplnit a bylo po výdělku. Však štajgři pod zemí a na povrchu velitelé velice brzy a rychle přišli na to, že se dá bohatě vydělat na tom, když pé-té-pák nesplní. O praktikách plnění a neplnění by se dalo opět hodně napsat. A tak z toho co pé-té-pák na konec dostal, bylo mu strháváno, na ubytování, stravování, ošacení a dokonce hlídání! „Domů půjdete, až vás prověříme“ vyhlašovali oficiálně politici a tak nebylo divu, že již o prvních vánocích se začaly objevovat pokusy o sebevraždy. Jenže ouha, tak ty jsi chtěl pé-té-páku utéci z nejčestnější povinnosti a nejčestnějšího povolání? Tak půjdeš hezky před vojenského prokurátora. Chceš si stěžovat, třeba na štěnice? Dej si pozor, nebo půjdeš před prokurátora! Že jsi nemocný? Simulante, půjdeš před prokurátora! A národ dál viděl ne ve skutečnosti bezprávné otroky, ale jen a jen oslavovanou armádu. Kdo tehdy věděl, co byli příslušníci PTP? Mám ověřeno, že o skutečnostech těchto oddílů se nevědělo ani na ministerstvech.

Příslušníci PTP byli jedny z prvních masových obětí totalitního komunistického režimu. Nikdo o nich nevěděl, neměli žádná práva a žádnou naději. Byli nesporně určeni k likvidaci. A přece to nebyli oficiální vězni a odsouzení. Nejlevnější pracovní síla, jen nad branami jejich táborů nebyl nápis „Arbeit macht trei“, ale „Sloužíme lidu“. Myslím, že není sporu o tom, který z nich tam byl vhodnější a mnoho z nich bylo také tou prací „osvobozeno“ přesně podle představ tehdejší moci. Ano, práce je „osvobodila“ od života a již se nikdy živi nevrátili. Ti, kteří přežili, nemohli pak již nikdy dělat to, co by dělali rádi, jejich výdělky mohly být jen vskutku minimální, nikdo se nezajímal, jestli přežili ve zdraví nebo ne, nikdo jim nedával náhradu tří nebo pěti měsíčních platů, když byli vyhazováni z práce, nikdo se nestaral o jejich rekvalifikaci, jak se toho všeho dožadují dnes všichni ti, kteří toto měli na svědomí a jejich následovníci. Co kdyby dnes vy, soudruzi Husáku, Jakeši, Adamče, Mohoryto a všichni vám podobní, co kdybyste šli „dobrovolně“ dobývat „černé zlato“? Dovoluji si s úspěchem pochybovat, že by někdo z těch, kdo prožili a přežili tuto převýchovu, pobíral třeba důchod ve výši 3.800,- Kč a proč také, vždyť to byli přece „j e n“ pé-té-páci. Nepochybuji o tom, že naši tehdejší hlídači ať již v civilu nebo v důstojnických uniformách, ve zdraví užili nedostatkových motocyklů, které dostávali jako odměny, že se dostatečně zotavovali ze své „namáhavé služby“ při převýchově politicky nespolehlivých a při ochraně „výdobytků dělnické třídy“ a to ať již v přepychových vojenských zotavovnách nebo a v zahraničí za „zasloužené“ vysoké důchody. A co jsme vlastně byli my, vězňové? Ne, vždyť jsme přece pouze a jen „plnili tu nejčestnější povinnost v tom nejčestnějším povolání“. Příliš mnoho „cti“ najednou.

Nelze také nevzpomenout, že naše armáda po celá desetiletí o těchto záležitostech cudně mlčí a nehlásí se k této skvrně na husitské pavéze. Armáda mlčí, jakoby s tím neměla nic společného, jako bychom nenosili ty zelené uniformy s černými výložkami. Ale protože i bývalý pé-té-pák jest z armády „slavnostně“ propuštěn, tak asi k ní přece jen patřil. Jak je to tedy s námi, vrchní veliteli československé armády, odepsaní? Zapomenutí? Právem? Neprávem? A kdo vlastně vůbec? Existovali jsme vůbec někdy?

V Liberci dne 5. března 1990. Bývalý příslušník PTP 62., Dolní Suchá

Toto je autentický přepis článku, který ve zkreslené a upravené podobě pro potřeby nového režimu řízeného …, vycházel v tehdejším

LI©FORUM 19/1990       LI©FORUM 25/1990

------------------------------   až   ------------------------------

INFORMAČNÍ BULETIN KOORDINAČNÍHO CENTRA OF                    INFORMAČNÍ BULETIN KOORDINAČNÍHO CENTRA OF