Výtvarné umění

Chtěli bychom Vám tady odvyprávět příběh mladého občana právě po vyučení. Jeho jediným nedostatkem bylo, že byl z rodiny PéTéPáka.  

Psal se konec roku 1979, onen mladý muž byl téměř tři roky po vyučení. Považoval si toho, že se vyučil pro armádní závod, opravny. I když se jeho pracoviště změnilo již po třetí. Důvodem bylo rozvázání pracovního poměru z důvodů stěhování se z Moravy do Čech. Těch, důvodů, pro které se jeho pracoviště změnilo bylo více, ale to podstatné bylo to rozvázání pracovního poměru. Tehdy byla výpovědní lhůta tři měsíce až půl roku. Na kontrole tedy tzv. OTK pracovali někteří soudruzi, kteří své práci nerozuměli. Uměli si přečíst parametry opraveného zařízení. Více nepotřebovali, neboť přístroje na kontrolu jim nastavovali jejich zkušenější kolegové. A protože, přístroje měli nastavené podle předpisu a jeden z nich neukazoval téměř nic, tak příslušný kontrolor pohnul přepínačem až se ukázala odchylka. Tato odchylka byla však větší při odečtu z přístroje, než uváděl kontrolní předpis. Jenže již nebral v úvahu nastavení, které provedl, aby se nějaká odchylka vůbec ukázala. Bez dalšího uvažování prohlásil přístroj za neopravený. Neboť nechápal, že by toto kontrolované zařízení po opravě mohlo mít řádově lepší parametry, než uváděl předpis kontroly.  

Onen občan, dva roky po vyučení se dostal do dílny, kde se opravovala různá dorozumívací zařízení. Tento občan dostal na práci opravu jednoduchého zařízení, kde v konci byly komplementární tranzistory. Měl k tomu příslušné přístrojové vybavení, na kterém se měřilo i zkreslení koncového zesilovače. A protože byl čerstvě vyučený, měl perfektně vybavené pracoviště, tak si chtěl ověřit v praxi co se naučil. Jal se počítat a nastavovat. Zařízení vylepšil, dnes odhadnu z 10% zkreslení asi na 0,12% zkreslení. Měl z toho radost, že praxe potvrdila teorii načerpanou v učení. Co se však nestalo. Po odevzdání opravených zařízení byl volán na pracoviště technické kontroly. Tam dostal vynadáno, že odvedl špatnou práci neodpovídající technickému požadavku předpisu. Jal se bránit, neboť při letmém pohledu viděl, že pracovník technické kontroly se mýlí. Nechal si zavolat svého nadřízeného. Pak byl poslán zpět na své pracoviště. Co se dělo na tzv. OTK po jeho odchodu se nedověděl. Nadřízený mu jen sdělil, že z toho žádný průšvih nemá. Podivné mu však bylo, že si z něj kolegové utahují a dělají legraci. Dnes je to jasné. Kolegové měli radost z toho, jak vyučený vyškolil pracovníky OTK. Ty pracovníky, kteří tomu měli aspoň rozumět, a ne se nechat chytit na „švestkách“. Po nějakém čase se to samé zařízení vrátilo zpět na opravu. S údivem zjistil, že tak jak zařízení nastavil, zařízení drží nastavené parametry. Hurá pomyslel si. Demontoval přední panel k opravě (přestříkáním) barvou a zařízení bylo opět jako nové připravené k nasazení. Za krátký čas ukončil pracovní poměr a odstěhoval se.  

Trvalo to pár let. Ve své nové práci dostal na starost učně. Ten po vyučení odešel na základní vojenskou službu, která ještě v té době fungovala. Když se vrátil onen učeň z "vojny" zpět, líčil, jak výše zmiňovaný občan je v onom závodě na tabuli cti jako nejlepší pracovník. Když se domluvili, kde to vlastně byl a co tam dělal, informace seděly.  

Po nějaké době, až to bylo vhodné a nemusel onen občan dostat odměnu za nejlepšího pracovníka, neboť se odstěhoval, byl tento občan hrdě vystaven na tabuli cti. Kdo za něj tehdy dostal finanční odměnu se dnes z různých důvodů nedovíme. Bohužel je to ukázka toho, jak syn PéTéPáka, aniž by to tušil, byl armádou tohoto státu poškozen a diskriminován. A takových podobných příběhů má na dlouhá vyprávění.  

Ještě přidám k dobrému, jak k nám do závodu na opravny zavítali vojáci spřátelené armády Sovětského svazu. Naši „osvoboditelé“ střílející do našich lidí při obsazování v roce 1968. Byli mezi nimi i Ukrajinci, neboť v té době byli součástí velkého Sovětského svazu. Protože vojáci neměli žádnou určenou činnost a museli se zdržovat na různých pracovištích, pozvali jsme je mezi sebe. Debata byla velmi zajímavá a poučná. Padla mimo jiné otázka, zda by nás postříleli. A odpověď? Bez váhání. Dostaneme rozkaz a musíme ho vykonat. Bránili jsme se slovy, že jim přece pomáháme a jsme bez zbraní. Odpověď. Nevadí. To byl šok. Kdo neslyšel a nezažil, neuvěří. A dnes Putinovo Rusko? Posuďte sami, ale uvědomte si, že soudruh Putin tam není sám …  

Ještě dnes 4.2.2024 téměř po třiceti pěti letech od sametové revoluce jsem narazil na kovaného, neomylného, stoprocentního soudruha bez chyb a nevěřícího, že i soudruzi mají své chyby a nedostatky. Zvláště pak ti v armádních vojenských opravnách. Po takové dlouhé době se nezměnilo nic a občané tohoto státu tomu nejsou schopni uvěřit. Tajná v ilegalitě skrytá KSČ se svými STBáky funguje stále stejně a profituje z lidí ve svůj prospěch. Dodnes jsou občané děleni na super neomylné (straníci komunisti), pak to jsou občané poslušní a občané druhé kategorie. Takto se lepších časů opravdu nedočkáme! Pochopím, když toto vyprávění bude někdo považovat za provokaci. Ale opravdu se to tak odehrálo. Kdo nezažil, nepochopí.  

Už chápete, proč jsem nasraný na celý svět?